Dyatlovův průsmyk: Noc, kdy opustili stan

Výprava,‍‍‍ která se nevrátila

Psal se leden 1959 a dění se přesunulo na severní Ural, do tehdejšího Sovětského svazu. Na náročnou lyžařskou túru odlehlou krajinou se tehdy vydala skupina mladých turistů. V jejím čele stanul třiadvacetiletý student Igor Ďatlov. Nešlo o nováčky, všichni měli za sebou dlouhé túry, zkušenosti se zimou a pobyt daleko od civilizace.

Před nimi ležely stovky kilometrů zasněženého území. Lesy, horské svahy, silný vítr a teploty hluboko pod bodem mrazu. Přesně takovou cestu měli před sebou.

Původně jich vyrazilo deset. Jurij Judin ale musel kvůli zdravotním potížím odstartovanou výpravu předčasně opustit. Zbývajících devět lidí pokračovalo dál. Tehdy ještě nikdo netušil, že právě tohle rozhodnutí z něj udělá jediného přeživšího z celé původní skupiny.

Když se výprava nevrátila v domluveném termínu a nepřišla od nich ani zpráva, začali mít blízcí vážné obavy. Rozběhlo se pátrání. Záchranáři nakonec narazili na něco, co nadělalo víc otázek než odpovědí. Na svahu ležel opuštěný stan. A jeho obyvatelé ‍‍‍nikde.

Stan‍‍‍ na svahu smrti

Stan stál na svahu hory Kholat Syakhl. Její jméno se z mansijštiny obvykle překládá jako "Mrtvá hora". Pohodlný tábor v chráněném údolí to tedy nebyl. Místo si turisté vybrali na otevřeném svahu, kde byli vystaveni větru i nepřízni počasí.

Když stan našly pátrací týmy, byl částečně zasypaný sněhem. Uvnitř zůstalo oblečení, obuv, osobní věci a další vybavení. Nic nepoukazovalo na to, že by skupina z tábora odcházela běžně a v klidu.

Nejvýraznějším nálezem se staly řezy v látce stanu. Podle vyšetřování některé z nich vedly zevnitř. Právě tento detail patří k nejznámějším prvkům celé záhady. Proč by někdo rozřezal vlastní úkryt, místo aby vyšel vchodem?

Jedno z možných vysvětlení říká, že turisté potřebovali stan opustit okamžitě a báli se, že by se k východu nedostali dostatečně rychle. Pokud měli důvod věřit, že jim hrozí bezprostřední nebezpečí, mohli jednat instinktivně. Jenže co přesně toto nebezpečí představovalo? To přímo neviděl ‍‍‍nikdo.

Stopy‍‍‍ vedoucí do tmy

Od stanu se stopy táhly k lesu, který ležel zhruba jeden a půl kilometru daleko. Podle některých otisků sestupovali turisté ve skupině, jiné stopy zase napovídaly, že část z nich šla jednotlivě. Už samotné rozhodnutí opustit stan bylo krajně riskantní. V oblasti panovaly kruté zimní podmínky, teploty se mohly propadat hluboko pod, -25 °C. Riziko rychlého podchlazení navíc zvyšoval silný vítr.

Vhodnou obuv ani dostatek oblečení neměli zdaleka všichni. Někteří z tábora odešli jen v ponožkách, jiní ve zcela nedostatečném zimním vybavení. Přesto zamířili k lesu. Proč zrovna tam? Stromy jim mohly poskytnout aspoň částečnou ochranu před větrem. V lese navíc narazili na ohniště, u kterého se později našly první dvě oběti, Jurij Dorošenko a Jurij Krivoniščenko. Objeveni byli u velkého cedru.

Mezi lesem a stanem pak ležela další tři těla, Igora Ďatlova, Zinaidy Kolmogorovové a Rustema Slobodina. Jejich poloha naznačovala, že se část výpravy možná snažila vrátit zpět k táboru. Jenže tam už nedošli. Postupné pátrání odhalilo osud všech devíti členů skupiny. Poslední čtyři se našli až mnohem později, v rokli pod silnější vrstvou sněhu. Z jejich posledních hodin zbyly jen nepřímé ‍‍‍stopy.

Zranění,‍‍‍ která vyvolala otázky

Ne každá z obětí zemřela stejně. U většiny z nich byla jako hlavní příčina smrti uvedena podchlazení. Ale u některých se objevila vážná poranění, třeba zlomená žebra nebo těžké úrazy lebky.

Obzvlášť znepokojivé byly nálezy u Ljudmily Dubininové, Semjona Zolotarjova a dalších turistů, jejichž těla se našla v rokli. U části vnitřních poranění byl jejich rozsah natolik velký, že se vyšetřovatelé začali ptát, jestli je mohl způsobit mimořádně silný tlak.

Později se objevily zprávy o chybějících měkkých tkáních, například o jazyku jedné z obětí nebo o očích některých těl. Tyhle detaily se pak staly základem nejednoho dramatického vyprávění. Jenže rozklad, voda a dlouhodobé působení přírodních podmínek dokážou stav těla výrazně změnit. Nález sám o sobě tedy nemusí znamenat mučení ani násilí.

Vyšetřovatelé přitom nenašli žádné přesvědčivé stopy po souboji s cizími lidmi. V táboře zůstaly osobní věci a nikdy se nepodařilo spolehlivě doložit, že by skupinu někdo napadl. Rozdíly mezi jednotlivými zraněními nicméně nechávaly otevřené dveře dalším spekulacím. Mohla za ně přírodní síla? A pokud ano, proč turisté utekli ze stanu tak ‍‍‍náhle?

Záhada,‍‍‍ kterou vytvořily desetiletí spekulací

Sovětské vyšetřování případ v roce 1959 uzavřelo, přesný mechanismus tragédie ale neurčilo. V jeho závěru stála podivná formulace, že smrt měla na svědomí "přemožitelná síla", které turisté nedokázali čelit. A právě takové vyjádření otevřelo dveře nejrůznějším teoriím.

Někdo tipoval tajné vojenské testy. Jiní zase mluvili o konfliktu s místními lidmi, o neznámém zvířeti nebo dokonce o paranormálních jevech. Velkou pozornost vzbudila i zmínka o stopách radioaktivity, které se našly na části oblečení některých turistů. Tento nález se obvykle spojoval s představami o utajených zbraních či jaderném experimentu.

Jenže samotná radioaktivita sama o sobě nedokazuje, že na výpravu zaútočila armáda. K takovému závěru by bylo zapotřebí dalších nezávislých důkazů, a ty chybí.

Podobně ani výpovědi o neobvyklých světlech na obloze neprokazují žádnou souvislost s úmrtími. Postupem času se tak z případu stal příběh, v němž se skutečné nálezy promíchaly s nepotvrzenými domněnkami. A čím víc teorií přibývalo, tím těžší bylo rozeznat doložená fakta od pouhé ‍‍‍legendy.

Co‍‍‍ když je zaskočila právě lavina?

Nejpravděpodobnější vysvětlení se nabízí samo: místo, kde stál tábor, muselo být z přírodního hlediska hodně nebezpečné. Ruské úřady v roce 2020 uvedly, že hlavní příčinou tragédie byla nejspíš lavina a k tomu extrémní počasí, které přišlo po ní. Turisté podle této verze možná usoudili, že je sníh u stanu ohrožuje, a rychle se rozhodli sestoupit dolů do lesa.

Jenže tahle teorie měla dlouho slabá místa. Svah nevypadal nijak zvlášť strmě, záchranáři nikde nenašli jednoznačné stopy velké laviny a od postavení tábora k samotné tragédii mohl klidně uběhnout nějaký čas.

Až v roce 2021 přišli vědci Johan Gaume a Alexander Puzrin se studií v časopise Communications Earth & Environment. Navrhli mechanismus, jak by se mohla uvolnit menší sněhová deska. Podle jejich modelu k tomu stačilo spojení tří věcí: místní tvar svahu, zářez ze stavby stanu a postupné navátí nového sněhu. Výsledkem pak bylo opožděné sesunutí.

Taková událost mohla lidi vyděsit a některé členy výpravy zranit. Zranění přitom nemusela být na první pohled smrtelná. Strach z dalšího sesuvu spolu s těmito zraněními pak mohl sehrát roli při rozhodování sestoupit do lesa.

Studie tím nabízí fyzikálně podložené vysvětlení pro některé stopy, které si jinak protiřečí. Přímým záznamem toho, co se oné noci doopravdy stalo, ale není. Žádný z autorů na místě nebyl. Chybí také očitý svědek, který by potvrdil, že se sněhová deska uvolnila zrovna tehdy. Lavina proto zůstává silnou hypotézou, ne hotovou rekonstrukcí všech ‍‍‍událostí.

Proč‍‍‍ se nevrátili?

I kdyby jim šlo o život kvůli sněhu, pořád tu zůstává jedna otázka. Proč se po sestupu do lesa nevrátili zpátky do stanu? Možná se báli dalšího sesuvu. Když jim přišlo, že stan i svah nad ním jsou nebezpečné, mohl se jim les zdát jako bezpečnější volba.

Rozdělat oheň a najít úkryt, to v lese možné bylo. Jenže v takovém větru by plameny nemusely stačit k udržení tepla v těle. Když k tomu přidáme chybějící boty a nedostatek oblečení, jejich šance se rychle tenčily.

Zdá se, že se někteří přece jen pokusili vrátit. Později je našli na cestě mezi lesem a táborem. Další čtyři možná hledali záchranu v rokli a snažili se postavit provizorní úkryt. Právě tam na ně později narazili pod sněhem.

Z těchto nálezů se dá poskládat pravděpodobný scénář. Už ale nelze s jistotou říct, kdo se rozhodl jako první, jestli se skupina rozdělila záměrně, ani co přesně každý z turistů v posledních chvílích čekal. Jejich kroky mohla ovlivnit zranění, strach, vítr, tma i dezorientace. Když člověk bojuje o přežití, může i pár minut rozhodnout o tom, jestli se vrátí do bezpečí, nebo ‍‍‍zemře.

Devět‍‍‍ lidí, devět osudů

Tragédie s sebou vzala studenty, inženýry i další mladé lidi. Všichni se rozhodli podniknout náročnou výpravu do hor. Nešlo přitom o zelenáče, co by neuměli přežít v zimě. A právě proto byl jejich konec pro veřejnost tolik těžko pochopitelný.

Z původní desetičlenné skupiny přežil jen jeden člověk, Jurij Judin. Kvůli zdravotním problémům se od ostatních oddělil ještě před tím, než výprava vstoupila do rozhodující fáze. Ostatní už se domů nevrátili.

To, co se stalo, se mezitím stalo symbolem lidské zranitelnosti v extrémních podmínkách. Příběh také ukazuje, jak snadno se z neúplných informací stane legenda. Stačí k tomu uzavřené politické prostředí a odpovědi, které nejsou jednoznačné.

Rodiny obětí samozřejmě chtěly vědět, co se tehdy přesně stalo. Stejně toužila i veřejnost, která hledala vysvětlení schopné spojit všechny detaily do jednoho příběhu. Historické prameny nám ale někdy nedají takovou jistotu, jakou bychom si ‍‍‍přáli.

Co dnes víme?

V průběhu desetiletí vznikaly nové rekonstrukce a vyšetřování. Ruské úřady v roce 2020 označily za nejpravděpodobnější příčinu lavinu a extrémní počasí. Vědecká studie z roku 2021 nabídla model, který vysvětluje, jak se mohla menší sněhová deska uvolnit i na svahu, který na první pohled nevypadá jako typické lavinové místo. To však neznamená, že je každý detail případu vyřešen.

Stále nevíme přesně, co přimělo turisty opustit stan. Neznáme přesné pořadí všech událostí a nemáme přímé svědectví o okamžiku, kdy se jejich situace změnila v boj o život.

Důležité je také rozlišovat mezi tím, co bylo skutečně nalezeno, a tím, co bylo později pouze navrženo jako možné vysvětlení.

Stan byl rozříznut zevnitř. Turisté sestoupili směrem k lesu. Někteří utrpěli těžká zranění a většina zemřela na podchlazení. To jsou základní skutečnosti, na kterých stojí příběh. Tajné zbraně, neznámé bytosti a další senzační teorie zůstávají bez přesvědčivých důkazů.

Noc,‍‍‍ na kterou hory nezapomněly

Dyatlovův průsmyk se dnes nevnímá jen jako bod na mapě. Pro mnohé je případ, který se k němu váže, připomínkou toho, jak snadno se člověk v extrémních podmínkách ocitne na hranici mezi vlastní zkušeností a naprostou bezmocí.

Ze stanu odešlo devět turistů přímo do mrazivé noci. Proč se tak rozhodli, už nikdo z první ruky nevysvětlí. Možná je zaskočila sněhová deska. Možná vnímali hrozící nebezpečí a volili to, co v tu chvíli považovali za jediné východisko. Jejich smrt se nejspíš odvíjela od kombinace povětrnostních podmínek, utrpěných zranění a podchlazení.

Žádný spolehlivý důkaz o tom, že by tragédii způsobil nadpřirozený jev nebo tajný útok, neexistuje. A přesto příběh nese něco, co lidi přitahuje i po více než šesti desetiletích. Devět lidí se jedné noci vydalo ven ze stanu a už se nikdy ‍‍‍nevrátilo.

• Gaume, J. & Puzrin, A. M. (2021). Mechanisms of slab avalanche release and impact in the Dyatlov Pass incident in 1959. Communications Earth & Environment.

• Nature (2021). Explaining the icy mystery of the Dyatlov Pass deaths.

• ABC News (2019). Dyatlov Pass cold case reopened by Russian police, who say nine skiers died of natural phenomena.