Hinterkaifeck: Statek, kde nikdo nebyl v bezpečí

Statek‍‍‍ na konci světa

Bavorsko, březen 1922.

Na první pohled vypadal Hinterkaifeck jako obyčejný zemědělský statek v německém venkově. Stál poblíž vesnice Gröbern, severovýchodně od Mnichova, obklopený poli a krajinou, kde se každodenní život odvíjel podle práce na hospodářství a střídání ročních období.

Nebyl to ale dům, kolem kterého by lidé chodili každou chvíli. Kvůli odlehlé poloze si sousedé nemuseli všimnout všeho, co se na statku dělo. Žila tu rodina Gruberových a Gabrielových. Andreas Gruber s manželkou Cäzilií, jejich ovdovělá dcera Viktoria Gabrielová, její děti Cäzilia a Josef a služebná Maria Baumgartnerová.

Ke konci března 1922 se na statku odehrálo něco, co místní komunitu navždy změnilo. V noci z 31. března na 1. dubna bylo všech šest obyvatel zavražděno. Jejich těla se našla až 4. dubna. Pachatel se nikdy spolehlivě neurčil. Dnes patří tento případ mezi nejznámější nevyřešené vraždy v německé ‍‍‍historii.

Něco‍‍‍ nebylo v pořádku

K tomu, proč se o Hinterkaifecku mluví dodnes, patří i to, co se stalo před samotnými vraždami. Zpětně se tyhle věci zdají být prvními náznaky, že na usedlosti dlouho před činem nebylo něco v pořádku.

Dobová svědectví říkají, že si Andreas Gruber všiml stop ve sněhu. Vedly k usedlosti, ale zpátky už nevedly. Zmiňuje se také ztracený klíč a zvuky, které se měly ozývat z prostoru pod střechou.

Gruber měl prý podezření, že se někdo schovává uvnitř hospodářství. Prohledal proto celý statek. Na nic ale nepřišel. Tady je dobré rozlišovat dvě věci. Jednak to, co ve výpovědích skutečně stálo, a jednak to, co k příběhu přibylo až později. Někdejší detaily se totiž desítky let opakovaly v knihách, článcích i na internetu, jenže kdo je vymyslel a jak jsou spolehlivé, už nikdo pořádně neví.

Důležité ale je, co říká dochovaná chronologie. Krátce před vraždami Gruber známému nahlásil pokus o vloupání a zmínil i stopu ve sněhu vedoucí k hospodářství. Jestli se na statku pohyboval někdo cizí, pak se nabízí otázka, kdo to byl. A proč by se vracel na místo, kde riskoval, že ho přistihnou? Na žádnou z nich ale jednoznačná odpověď ‍‍‍neexistuje.

Nová služebná

Na‍‍‍ Hinterkaifeck dorazila 31. března 1922 nová služebná, jmenovala se Maria Baumgartnerová. Doprovázela ji sestra, ta se ale po krátké návštěvě zase odebrala. Na statku toho Maria nestihla mnoho, pracovala tam jen krátce. Byla poslední známou novou osobou, která do domácnosti vstoupila před vraždami. Co se v dalších hodinách na statku odehrálo, se dnes rekonstruuje hlavně z vyšetřovacích záznamů a pozdějších svědectví. Přesný průběh útoku a pohyby jednotlivých lidí se s jistotou objasnit nepodařilo. Vyšetřovatelé předpokládali, že k vraždám došlo večer 31. března, přibližně mezi sedmou a desátou hodinou. Všech šest obyvatel statku tehdy zemřelo.

• Andreas Gruber, hospodář.
• Cäzilia Gruberová, jeho manželka.
• Viktoria Gabrielová, jejich dospělá dcera.
• Cäzilia Gabrielová, sedmiletá dcera Viktorie.
• Josef Gruber, přibližně dvouletý syn Viktorie.
• Maria Baumgartnerová, nová služebná.

Vražednou zbraní byla zemědělská nástrojová zbraň, v němčině známá jako Reuthaue, těžký nástroj podobný motyce. Nešlo o loupež, při které by pachatel jen náhodou narazil na obyvatele. Násilí zasáhlo celou domácnost, včetně dvou malých ‍‍‍dětí.

Čtyři‍‍‍ dny ticha

Asi nejvíc znepokojivé je na celém případu to, jak dlouho trvalo, než si někdo všiml, že se na statku děje něco opravdu vážného. V sobotu 1. dubna se ve škole divili, proč sedmiletá Cäzilia nepřišla. Návštěvníci, kteří dorazili na statek, nenašli nikoho doma. A další den už rodina chyběla i v kostele.

Jenže samotná absence ještě nemusela nic znamenat. Venkovská rodina mohla klidně odjet za příbuznými, nebo měla jiné starosti, a okolí proto hned netipovalo to nejhorší. Až 4. dubna se na Hinterkaifeck vypravilo několik mužů, a tehdy narazili na těla.

Na statku leželo šest mrtvých. Místo, které ještě před pár dny žilo běžným domácím životem, se rázem stalo centrem rozsáhlého vyšetřování. Policie začala vyslýchat sousedy a všechny, kdo rodinu znali nebo se v kraji pohybovali.

Jenže čas mezitím pracoval proti nim. Každý den mohl přijít o důležité stopy, a nikdo nedokázal s jistotou říct, kdo se po vraždách na statku pohyboval, než těla někdo ‍‍‍našel.

Dům,‍‍‍ ve kterém mohl někdo zůstat

Jakmile byla těla objevena, začalo se mluvit o tom, že se pachatel na statku klidně mohl zdržovat i po samotných vraždách. Svědkové i pozdější rekonstrukce upozorňovali na stopy běžného provozu v hospodářství. Vypadalo to, že někdo v té době krmil zvířata. Právě tohle posílilo dojem, že si vrah po činu klidně našel místo v domě. Mrtvá těla přitom ležela jen kousek od něj.

Přesnost je tu ale na místě. Údaje o délce pobytu pachatele na místě nejsou všechny podepřené stejně pevně. Pozdější vyprávění běžně slepuje jednotlivé výpovědi do jediného příběhu. Jenže původní záznamy tak jasný závěr často vůbec neumožňují.

Když se pachatel po vraždách na statku opravdu pohyboval, musel se cítit dost bezpečně. Natolik, že mu nevadilo zůstat poblíž místa činu. Znal ten člověk rodinu? Věděl, kdy sousedé obvykle přicházejí? Nebo jen využil toho, jak odlehlé hospodářství je? Všechny tyto možnosti připadaly vyšetřovatelům v úvahu. Nakonec žádná nevynesla důkaz, který by případ jednoznačně ‍‍‍uzavřel.

Podezřelí‍‍‍ a rodinná tajemství

Pozornost vyšetřovatelů se záhy stočila k rodinným vazbám i k lidem, kteří se pohybovali v jejím nejbližším okolí.

Viktoria Gabrielová byla vdova, její manžel Karl Gabriel padl za první světové války. Na statku pak žila společně s rodiči a dětmi. Vztahy v rodině rozhodně nebyly jednoduché. V minulosti mezi nimi proběhly právní i osobní spory, což později nahrálo řadě spekulací o tom, jaký mohl být skutečný motiv.

V souvislosti s případem se vždy znovu objevuje jméno Lorenze Schlittenbauera. Šlo o místního zemědělce, který rodinu znal. Právě jeho poměr k Viktorii a okolnosti kolem otcovství jejího mladšího dítěte vyvolávaly podezření a dlouhá léta živily debaty. Schlittenbauer, ale odsouzen nebyl. Jeho skutečná role se nikdy spolehlivě neprokázala.

Během let policie prověřovala i řadu dalších lidí. Některá podezření stála na konkrétních informacích, jiná pramenila z pověstí či osobních konfliktů. Nechyběly ani pouhé domněnky, kdo by mohl rodině přát smrt.

Případ se mezitím stal natolik slavným, že se kolem něj vytvořila celá vrstva legend. Jména podezřelých se dokola opakovala, teorie se proměňovaly a každý nový pokus o výklad se snažil zaplnit prázdná místa v příběhu. Jenže podezření ještě není důkaz. Ani po všech těch letech se nepodařilo zjistit, kdo šest lidí ‍‍‍zabil.

Zbraň‍‍‍ nalezená příliš pozdě

Důležitý moment případu přišel až poté, co skončilo samotné vyšetřování. Statek zbořili v roce 1923. Vražednou zbraň objevili teprve při demolici, ukrytou v konstrukci budovy. To, že nástroj zůstal skrytý tak dlouho, dodalo případu další znepokojivý rozměr. Zbraň, jež mohla pomoci objasnit zločin, se našla až ve chvíli, kdy budova přestala být místem, kde se vraždy odehrály.

Nález ale žádné jméno nepřinesl. Zbraň posloužila k potvrzení některých okolností, nikoli k určení člověka, který ji držel. Podle Bavorské generální správy státních archivů proběhlo do roku 1930 více než sto vyšetřovacích postupů. Žádný z nich vraždy neobjasnil. V dalších letech se vyšetřování opakovaně vracelo k různým podezřelým. Žádná z teorií ale nebyla potvrzena natolik, aby šlo případ označit za ‍‍‍vyřešený.

Proč‍‍‍ se případ nikdy nevyřešil?

Hinterkaifeck spadá do doby, kdy kriminalistika zdaleka neměla k dispozici to, co známe dnes. Vyšetřovatelé si museli vystačit se svědeckými výpověďmi, fyzickými stopami, ohledáním místa činu a metodami forenzní analýzy, které tehdy existovaly.

K tomu se přidává další komplikace. Část dokumentace se během desetiletí ztratila, něco se dochovalo jen nepřímo. Pozdější badatelé tak musejí pracovat s neúplným obrazem celého vyšetřování.

Velkou roli sehrála i samotná povaha případu. Šest obětí, odlehlý statek, nejasný motiv a spousta osobních vztahů, které mohly přijít ke slovu, z toho dělají složitou spleť možností.

Mohla to být osobní pomsta. Konflikt v rodinných vztazích. Někdo, kdo rodinu znal. Nebo pachatel, jehož vazba na obyvatele statku se nikdy neprokázala. Všechny ty varianty se za ty roky objevovaly v nejrůznějších podobách. Žádná se ale nikdy definitivně nepotvrdila.

Původní svědky dnes už nikdo nevyslechne. Nelze ani zpětně ověřit každou vzpomínku, která během let vyplavala na povrch. Jakákoli nová interpretace se proto musí hodnotit opatrně, hlavně s ohledem na to, z jakých pramenů ‍‍‍čerpá.

Když‍‍‍ se skutečný zločin stává legendou

Název Hinterkaifeck už dnes neznamená jen zaniklý statek. Postupně se z něj stal symbol nevyřešené záhady, kolem níž se přes léta nashromáždily desítky teorií.

Na internetu kolují příběhy o tajemném návštěvníkovi, který se měl v domě zdržovat, o stopách ve sněhu, co nikam nevedou, nebo o zvucích z půdy. Část těchto motivů skutečně pochází z dobových výpovědí. Zbytek někdo v průběhu let upravil, rozšířil a převyprávěl. Proto dává smysl oddělovat doložené skutečnosti od detailů, které k případu přibyly teprve s postupem času.

Ani bez přikrášlování není skutečný příběh o nic méně znepokojivý. Šest lidí přišlo o život v místě, které jim mělo být domovem. Z vyšetřování vzešla řada poznatků, jen ne jistota, kdo za jejich smrtí stál.

Možná právě ta neúplnost drží případ při životě. Lidé zkoušejí vyplnit mezery, hledají souvislosti mezi událostmi, které spolu na první pohled nesouvisí. A doufají, že najdou řešení, jež uniklo všem předchozím generacím. Jenže k jistému závěru se někdy prostě nedá dojít. Po více než sto letech může být právě tohle nejpoctivější ‍‍‍odpověď.

Statek,‍‍‍ který už neexistuje

Hinterkaifeck zbourali v roce 1923. Z místa, kde se odehrála jedna z nejznámějších nevyřešených vražd Německa, tak původní statek zmizel. Návštěvníci si teď nemohou projít jeho stavení a sami hledat odpovědi.

Zůstaly dokumenty, fotografie, výpovědi i vzpomínky. Přežily také otázky, které se vynořují pokaždé, když případ znovu někdo otevře. Kdo přišel na statek v noci 31. března 1922? Znal rodinu? Měl osobní motiv? A věděl, jak se na místě pohybovat, aby ho nikdo nezahlédl? A proč se navzdory rozsáhlému vyšetřování nepodařilo prokázat jeho totožnost?

Dnes umíme rekonstruovat události, srovnávat svědectví a zkoumat dostupné prameny. Vraha ale s jistotou pojmenovat nedokážeme. Šest lidí přišlo o život a jejich vrah nikdy nepředstoupil před soud.

Hinterkaifeck tak zůstává připomínkou, že i rozsáhlé vyšetřování může skončit bez odpovědi. A že některé příběhy nejsou děsivé proto, že známe jejich rozuzlení, ale proto, že nám navždy chybí.

Statek už nestojí. Důkazy se rozplynuly. Ale otázka, kdo zabil šest lidí na Hinterkaifecku, zůstává ‍‍‍otevřená.

Zdroje a další čtení

• Bavorské státní archivy — šestinásobná vražda v Hinterkaifecku — archivní materiály a základní fakta o vyšetřování.

• BR Heimat — Hinterkaifeck sto let poté — přehled případu a okolností objevení obětí.

• Hinterkaifeck.net — chronologie případu — podrobná chronologie sestavená z různých výpovědí a historických materiálů; některé záznamy jsou výslovně označeny jako nejisté.