JAK VÍME CO ŽILO PŘED MILIONY LET?

Paleontologie, fosilie, chaotická věda rekonstrukce hlubokého času. 

Země byla před zhruba milionem let tak plná organismů, že si to lidé dnes jen stěží dokážou představit – v době, kdy po souši i mořích bloudili dinosauři, pradávní mořští tvorové a obrovská zvířata, která už dávno zmizela.

Ale jak se o tom vlastně můžeme něco dozvědět?

Zjevně tehdy neexistovaly žádné kamery. Žádné fotografie. Žádné zápisy. Nikdo tam nebyl, aby zaznamenal, co se stalo. Vědci se proto obracejí k mnohem starším důkazům, které jsou uchované v horninách.

Právě tam začíná věda zvaná paleontologie!

FOSILNÍ ZÁZNAMY

Fosilie není jen stará kost. To, čemu říkáme fosilie, se sice často týká kostí, zubů, lastur a dřeva. Zahrnuje, ale také mnohem vzácnější, avšak stejně důležité fosilní materiály: například zvířecí stopy, chodbičky vytvořené bezobratlými, vejce, otisky kůže a koprolity, což jsou zkamenělé výkaly. Každá fosilie zanechává tichý šepot o tvorovi, který tu byl před ní.

To, co prozradí zub, je jen malý kousek informací o stravě zvířete. Stopu vypovídá o něčem dalším – o tom, jak se pohybovalo. Z hnízda lze vyčíst, jak se dinosaurus staral o mláďata. Koprolit přímo napoví, co zvíře jedlo krátce před svou smrtí. Každý jednotlivý údaj se může na první pohled zdát zanedbatelný. Když se však všechny tyto střípky poskládají dohromady, začne se vynořovat větší obraz.

VÍC NEŽ JEN KOSTI

Když si laik představí, co dělá paleontolog, často ho napadne vědec, který s velkou péčí oprašuje kostru dinosaura. Někdy to tak skutečně je. Kostra je, ale jen jednou částí celého obrazu.

Podle kostry a kostí lze zjistit, jak bylo tělo zvířete uspořádáno a jak chodilo, běhalo nebo šplhalo. Zuby jsou prvním místem, kde se hledají informace o stravovacích návycích. Poloha očí může ukázat, zda šlo o predátora, nebo kořist. Důležité jsou i horniny kolem fosilie – vrstvy sedimentů mohou pomoci určit dobu fosilizace nebo prostředí. Někdy lze z několika nálezů fosilií dohromady zrekonstruovat celý prehistorický ekosystém, nejen jediný organismus.

Paleontologie tedy rozhodně není jen o samotném vykopávání fosilií. Ve skutečnosti je to věda o čtení a interpretaci fosilních důkazů.

ČTENÍ DŮKAZŮ

Představte si na okamžik jednu scénu. Právě byl objeven jediný dinosauří zub, který na první pohled nevypadá jako nějaký velký objev. Přesto jeho tvar, zakřivení a mikroskopické struktury vyprávějí dlouhý příběh. Ostré, zubaté hrany naznačují dravého dinosaura. Plochá část určená k žvýkání kousků rostlin patřila dinosaurovi, který se živil rostlinnou stravou.

Stejné uvažování platí i pro otisky stop. Z jedné řady stop lze určit směr pohybu zvířete, délku jeho kroku nebo alespoň odhadnout, jak rychle se pohybovalo. Několik různých druhů stop, které se na jednom místě setkávají, může být známkou toho, že dinosauři žili v jakémsi rodinném či sociálním uskupení.

Tady začíná čas záhady! Paleontolog už není jen člověk, který zachází s fosiliemi. Vědec shromažďuje stopy, porovnává je s dosavadními poznatky a poté formuluje nejlepší možnou hypotézu o tom, co se tehdy na daném místě stalo.

OD FOSILIE K REKONSTRUKCI

Jedním z velkých úspěchů paleontologie je schopnost zrekonstruovat zvíře jen z úlomků a zbytků jeho někdejší podoby. Fosilie navíc jen zřídka ukazují dokonalé kosti. Kosti bývají ztracené, rozdrcené, ohnuté nebo úplně chybí. Měkké tkáně, jako jsou svaly, kůže či vnitřní orgány, se ve fosiliích zachovávají jen výjimečně.

Jakou metodu používají badatelé, aby si dokázali představit vyhynulé tvory? Hledají podobnosti mezi fosiliemi a jinými nálezy. Zkoumají současná zvířata. Využívají poznatky z anatomie a biomechaniky. Horniny obklopující fosilii jim poskytují představu o její historii. Postupně všechny tyto stopy umožňují vytvářet stále přesnější rekonstrukce.

Je však velmi důležité pochopit: I v tom nejlepším případě je rekonstrukce stále jen odborným odhadem založeným na dostupných datech, nikoli doslovnou „fotografií“ minulosti. Proto paleontologové své rekonstrukce neustále upravují.

Nově objevený a kompletní dinosaurus může stačit k tomu, aby zcela zpochybnil staré představy. Chybějící nebo nově rozpoznaná kost může přinést radikálně odlišné chápání postoje či tvaru těla vyhynulého zvířete, které nebude odpovídat dřívějším domněnkám. Nová data mohou pocházet i z výzkumu, který odhalí zcela nové detaily o dinosaurovi, například o jeho stravě, rozmnožování nebo jiných typech chování. Vědci mohou naše poznání opravovat jen díky nepřetržitému výzkumu podpořenému novými objevy.

CO JEŠTĚ POŘÁD NEVÍME

Navzdory mnoha věcem, které paleontologie odhalila, zůstává obrovské množství neznámého. Fosilní záznam je nesouvislý. Pro fosilizaci jsou zapotřebí velmi zvláštní podmínky, což znamená, že naprostá většina živých tvorů po sobě nezanechala vůbec žádný záznam. Je velmi obtížné zfosilizovat organismy s měkkým tělem. Mohly existovat celé druhy, které vyhynuly, aniž by po sobě zanechaly fosilie, takže je pro nás nemožné je objevit.

A nejen to – i když se fosilie najde, může být stále obtížné zjistit, co se vlastně dělo. Žil tento tvor samotářsky, nebo byl součástí skupiny? Byl to predátor, nebo mrchožrout živící se zdechlinami? Staral se o svá mláďata? Měl nějaký typ pokryvu kůže? Měl například šupinatou kůži, byl chlupatý, nebo opeřený? Nebo to byl dokonce živočich, který po sobě nezanechal žádnou kůži? A jak tento tvor předával zprávy svým druhům? Vydával zvláštní zvuky, které lidské smysly jen těžko zachytí? Nebo byl tichý a používal neverbální komunikační metody?

Další příklad: když vědci objeví kousek kosti a pomocí různých testů v ní určí přítomnost melanosomů, mohou být schopni zjistit barvu fosilního zvířete, pokud si tyto melanosomy zachovaly svou původní strukturu. Je pravda, že někdy jsou důkazy velmi přesvědčivé, ale mnohem častěji vědci pouze předkládají své názory kvůli nedostatku dostatečného množství dat. V těchto otázkách v současnosti neexistuje shoda. Upřímně řečeno, právě tato nejistota dělá paleontologii tak vzrušující.

MINULOST SE POŘÁD JEŠTĚ PÍŠE

Každá nalezená fosilie je důkazem příběhu, který začal před miliony až miliardami let. Jeden zub. Stopový otisk zachovaný v kameni. Kousek zkamenělého dinosauřího hnízda pohřbený pod vrstvami dávných usazených hornin. Každý z nich v sobě skrývá nespočet příběhů. Kost z nohy nějakého tvora, který byl právě odkryt na místě, kde by ho nikdo nečekal!

Každý nález poskytuje další dílek skládačky, který pomáhá poskládat celý příběh. Pravděpodobně se nikdy nepodaří zjistit všechny detaily světa dávné minulosti. Přesto se s plynutím času, s každou nově objevenou fosilií a s každou novou technikou stává jeho obraz postupně přesnějším a detailnějším. Minulost je už ztracená. Přesto stále promlouvá. Vše záleží na tom, jak se podaří interpretovat to, co se snaží důkazy sdělit.

Bude to vyžadovat mnoho práce, než vznikne vlastní verze toho, co se stalo.