NXIVM: Kult, který sliboval dokonalý život

Dokonalý život na prodej

Co kdyby někdo přišel s návodem, jak ze sebe setřást vlastní slabosti, přestat se bát, získat jistotu a konečně využít všechno, co ve vás je? Stačilo by prý jen projít tím správným kurzem, dát na správného učitele a být ochotný udělat pro svůj růst cokoli.

Přesně s takovou představou přišla organizace NXIVM. Na první pohled nic nenasvědčovalo tomu, že jde o sektu. Žádná izolovaná komunita v poušti, žádné okaté náboženské rituály. NXIVM se tvářila jako firma na osobní a profesní rozvoj, která nabízí semináře, kurzy a vlastní systém. Ten měl lidem pomáhat překonávat jejich limity.

Její nabídka oslovila podnikatele, ambiciózní profesionály, herce i prostě ty, kteří v životě hledali směr. Za kurzy se platily tisíce dolarů a účastníci byli vedeni k tomu, aby pokračovali do dalších programů a přiváděli s sebou nové zájemce. 

Za celým projektem stál muž jménem Keith Raniere. Pro své následovníky nebyl jen zakladatelem. Byl to mentor, filozof, někdo, kdo prý rozuměl lidské mysli líp než kdokoli jiný. Kolem jeho osoby pak postupně vznikl systém, jehož skutečná povaha se začala odhalovat až po mnoha ‍‍‍letech.

Muž,‍‍‍ který si říkal Vanguard

Keith Raniere postavil svou pověst na přesvědčení, že vládne mimořádnými schopnostmi a dokonale rozumí lidskému chování. Jeho skupina nabízela vlastní metody seberozvoje. V jejím rámci fungovala hierarchie, a kdo chtěl stoupat výš, musel absolvovat kurzy, plnit úkoly a dokazovat svou oddanost.

Titul Vanguard používal Raniere sám. Jeho blízká spolupracovnice Nancy Salzman stála u zrodu NXIVM jako spoluzakladatelka a později i prezidentka. V organizaci se jí říkalo Prefect. Časem si Raniere uvnitř skupiny vybudoval mimořádné postavení. Jeho názorům a rozhodnutím se přiznávala autorita, kterou nebylo snadné zpochybnit. Členy vedli k tomu, aby na sobě neustále pracovali, rozebírali své údajné nedostatky a brali nepříjemné situace jako šanci k růstu.

Zpočátku mohl takový přístup připomínat intenzivní formu osobního rozvoje. Potíž se objevila ve chvíli, kdy se jakákoli pochybnost o organizaci začala vysvětlovat jako selhání jednotlivce. Když měl někdo pocit, že mu něco nesedí, snadno začal pochybovat o sobě. Kdo nesouhlasil s vedením, mohl usoudit, že ještě není dostatečně vyspělý, disciplinovaný nebo otevřený pro údajnou pravdu.

NXIVM tak nepředstavovala jen místo, kde se prodávaly kurzy. Pro řadu členů se stala prostředím, které zasahovalo do jejich vztahů, rozhodování, financí i do toho, jak vnímali vlastní ‍‍‍osobnost.

Past,‍‍‍ která se zavírala pomalu

Manipulace nemusí začínat vyhrožováním. Někdy stačí pochvala. Člověk najednou získá dojem, že mu někdo konečně rozumí. Že si v něm všiml potenciálu, který ostatní přehlížejí. Dostane nové úkoly, nové cíle a hlavně možnost patřit ke skupině, jejíž členové věří, že společně míří k něčemu výjimečnému.

V takovém prostředí se hranice posouvají nenápadně, krůček po krůčku. To, co by na začátku rázně odmítl, může po měsících intenzivního zapojení vnímat úplně jinak. Investované peníze, čas, přátelství i vlastní identita mu ztěžují rozhodnutí odejít. Čím víc obětoval, tím těžší je přiznat si, že se možná vydal špatným směrem. Přiznat to znamená přiznat, že se spletl.

U NXIVM se tyto mechanismy spojily s přísnou hierarchií a tlakem na loajalitu. Podle důkazů předložených u soudu systém navíc sloužil k ochraně Raniereho a jeho nejbližšího okruhu. Ne každý člen NXIVM o zneužívání věděl, natož aby se na něm podílel. Pro pochopení případu je zásadní právě rozdíl mezi veřejnou tváří organizace a tím, co se odehrávalo v jejích uzavřených ‍‍‍strukturách.

DOS:‍‍‍ Tajná společnost uvnitř organizace

Uvnitř NXIVM se roku 2015 zformovala tajná skupina, které se říkalo DOS, občas se pro ni používalo i označení "The Vow". Členkám, které do ní teprve přicházely, ji představovali jako exkluzivní ženský spolek. Měl jim pomoci zbavit se vlastních slabostí, naučit je disciplíně a posílit je po osobní stránce. Jenže skutečná struktura vypadala úplně jinak, než by odpovídalo představě podpůrné ženské komunity.

Uvnitř DOS fungovala hierarchie "mistryň" a "otrokyní". Ženy výše postavené si sháněly nové členky, které měly sloužit jim i těm nadřízeným. Nejvýš v celém systému stál Raniere, jenže nové členky zpočátku netušily, jaké je jeho skutečné postavení. Kdo se chtěl připojit, musel odevzdat takzvané collateral, kompromitující materiály, jež měly zaručovat poslušnost. Mohlo jít o osobní přiznání, citlivé informace o rodině a blízkých, intimní fotografie nebo třeba nároky na majetek. Takové materiály měly ženy odradit od odchodu i od toho, aby o skupině začaly mluvit. Pokud by členka neuposlechla nebo se pokusila odejít, hrozilo, že se jejich obsah dostane ven.

Důkazy, které popisuje americké ministerstvo spravedlnosti, ukazují, že některé ženy byly nuceny i k sexuálním aktivitám a k práci pro skupinu. Mnohým z nich navíc vypálili na kůži v oblasti pánve znak žhavým nástrojem. Přestože jim symbol prezentovali jinak, ve skutečnosti obsahoval Raniereho iniciály. To, co mělo vypadat jako soukromý rituál oddanosti a osobní transformace, se tak stalo nástrojem kontroly. Značka na těle neznamenala jen to, že žena k někomu patří. Připomínala, kdo nad jejich životy drží moc. Právě tyto praktiky se později staly součástí trestního řízení vedeného proti Raniereovi a jeho ‍‍‍spolupracovníkům.

Hollywoodská‍‍‍ tvář případu

Allison Mack patří mezi nejznámější jména spojená s NXIVM. Veřejnost ji zná hlavně ze seriálu Smallville. Nejdřív se do hnutí zapojila, později v DOS zastávala vysokou funkci. Obžaloba ji viní z toho, že pomáhala ženy získávat a podřizovat je systému. Podle amerického ministerstva spravedlnosti se část žen nechala naverbovat pod záminkou účasti v ženské organizaci zaměřené na posílení osobnosti. O skutečné roli Raniereho prý neměly tušení.

Případ Mack ukázal, jak velkou roli hrají v uzavřených skupinách lidé, kteří sami disponují společenským vlivem nebo budí důvěru. Nešlo jen o příkazy seshora. Systém se opíral i o ty, kdo mu uvěřili, přijali jeho pravidla a pomáhali shánět další členy. V dubnu 2019 se Mack přiznala k vyděračskému spiknutí a začala spolupracovat s vyšetřovateli. O dva roky později, v červnu 2021, ji soud poslal na tři roky do vězení.

Její případ připomíná, že člověk může být manipulativním prostředím ovlivněn a zároveň se podílet na jeho chodu. Jedno automaticky nevylučuje ‍‍‍druhé.

První‍‍‍ trhliny

Než se objevily zprávy o DOS, NXIVM veřejnou pozornost příliš nezažívala. Už předtím se ale organizace nevyhnula sporům a kritice. V roce 2017 se navíc začaly na veřejnost výrazněji dostávat informace o tajné skupině. Zlom nastal v říjnu téhož roku, kdy deník The New York Times přinesl článek s podrobnostmi o DOS, její hierarchii i praktikách vůči ženám. Pro někoho to byl první okamžik, kdy se dozvěděl, co se vlastně děje v jiné části organizace. Jiní začali zpětně přehodnocovat své zkušenosti i vztah k vedení.

Poté následovalo vyšetřování, zatýkání a trestní řízení ve Spojených státech. V březnu 2018 byl Raniere zadržen v Mexiku a posléze převezen do Spojených států. Jen o měsíc později, v dubnu, padlo obvinění i na Allison Mack. Obžaloba se později rozšířila na další členy vedení a spolupracovníky. Příběh, který se dlouhá léta odehrával za zavřenými dveřmi, se tak stal předmětem rozsáhlého veřejného i soudního ‍‍‍zkoumání.

Soud,‍‍‍ který odhalil systém

Verdikt padl v červnu 2019. Federální porota tehdy uznala Keitha Raniereho vinným ve všech sedmi bodech obžaloby. Na seznamu bylo vyděračské spiknutí, obchodování s lidmi za účelem sexuálního vykořisťování, pokus o takové jednání, spiknutí za tímto účelem, spiknutí s cílem nucené práce a podvodné jednání prostřednictvím elektronických komunikací.

Případ se přitom neopíral jen o obecné tvrzení, že Raniere uměl manipulovat s lidmi. Soud se zaměřil na konkrétní činy, svědecké výpovědi a důkazy o tom, jak organizace reálně fungovala a kdo se pohyboval v jejím okolí. K trestu došlo v říjnu 2020, kdy Raniere dostal 120 let vězení. Před soudem tehdy zazněly i výpovědi obětí, které popsaly, jak jeho jednání ovlivnilo jejich životy.

Postihu se dočkali i další členové vedení. Nancy Salzman, spoluzakladatelka a prezidentka NXIVM, se k vyděračskému spiknutí přiznala už v roce 2019. Clare Bronfman, finanční podporovatelka organizace, byla odsouzena v souvislosti se zneužitím osobních údajů a imigračními záležitostmi. Trestní řízení tak ukázalo, že nešlo o osamocené jednání jediného člověka. Klíčovou roli hrál i okruh lidí, kteří organizaci pomáhali držet nad vodou a chránili ‍‍‍ji.

Proč‍‍‍ lidé zůstávali?

Když se objeví podobný případ, padá skoro vždycky stejná otázka. Proč prostě neodešli, když mohli? Je to otázka naprosto pochopitelná. Jenom trochu předpokládá, že člověk uvnitř manipulativního systému vidí celou situaci stejně jasně jako vnější pozorovatel. A to většinou není pravda.

Členové často věřili, že procházejí něčím náročným, ale prospěšným. Že tohle je jejich osobní rozvoj. Měli tam kamarády, vložili do toho peníze, postavili na tom kus vlastní identity. U některých byla zase obava, že když se ven dostanou osobní informace, poškodí to rodinu, kariéru nebo pověst. U DOS měl tenhle strach úplně konkrétní podobu. Kompromitující materiály se daly použít jako páka.

A k tomu připočtěte hierarchii, kde se pochybnost bere jako slabost a poslušnost jako důkaz pokroku. Pak odchod nevypadá jako jednoduché řešení. Člověk tím může přijít o vztahy, o postavení a vlastně i o to, kdo si myslí, že je. Nechci tím říct, že každý reagoval stejně nebo že všechny zkušenosti byly totožné. Jen to, že manipulace nefunguje tak, že by byla nepřetržitou hrozbou. Prolíná se s uznáním, s přijetím, s nadějí a často i s upřímnou touhou něco ve vlastním životě ‍‍‍změnit.

Co‍‍‍ po NXIVM zůstalo

Oběti, rozpadlé vztahy a spousta otázek. Přesně to případ NXIVM zanechal. Nadto tu zůstává i znepokojivé zjištění, jak snadno se jazyk osobního rozvoje dá otočit v nástroj ospravedlnění kontroly.

Netvrdím, že každý kurz osobního rozvoje, sevřená komunita nebo podivná filozofie je automaticky kult. Rozhodovat by mělo konkrétní chování. Smí lidé odejít, kdy chtějí? Mohou odmítnout požadavek, udržet si vlastní vztahy, nakládat se svými penězi i s tím, co o sobě prozradí? Pokud jim za to hrozí trest, je to signál.

U NXIVM podle důkazů zmiňovaných u soudu posloužil slib osobní transformace jako návnada. Měl pomáhat lidi získat a posléze ovládat. V utajené struktuře DOS pak šlo všechno ještě dál: poslušnost se vynucovala kompromitujícím materiálem, přísnou hierarchií a sexuálním vykořisťováním.

Raniereho odsouzení samo o sobě nic z toho, co oběti prožily, nevymaže. Může ale pojmenovat, co se stalo, a připomenout jednu věc. Ani sebevznešenější cíle nedokážou ospravedlnit nátlak a ‍‍‍zneužívání.

Když‍‍‍ se seberozvoj promění v poslušnost

NXIVM nepůsobila dojmem, že by chtěla lidem ublížit. Naopak. Slibovala úspěch, disciplínu, sebevědomí a pocit, že člověk patří k něčemu výjimečnému.

A právě tohle dělá tenhle příběh tak znepokojivým.

Nebezpečný systém nemusí začít ničím, co by na první pohled vypadalo hrozivě. Klidně začne jen příslibem pomoci. Nabídne vám pocit, že jste konečně našli odpovědi, po kterých jste dlouho toužili. A pak vás postupně přesvědčí, že za možnost zůstat součástí toho světa musíte platit stále vyšší cenu.

Proto otázka nezní jen, jak se Keithu Raniereovi podařilo získat takovou moc.

Zní také: v jakém okamžiku přestane cesta k lepšímu já být cestou ke svobodě, a začne být cestou k poslušnosti?

A kolik lidí si to uvědomí dřív, než jim dojde, že mají pocit, že už nemohou ‍‍‍odejít?

Zdroje a další čtení

• U.S. Department of Justice — zatčení Keitha Raniereho a popis DOS  
• U.S. Department of Justice — obvinění včetně Allison Mack 
• U.S. Department of Justice — verdikt poroty z června 2019 
• U.S. Department of Justice — odsouzení Raniereho ke 120 letům vězení